Jsme jako klubko nití. Za které taháme.
Sami se zmáháme. A nebo je to žití?
Hledáme cesty. Hledáme úsměvy.
V trávě poztrácené důvěry.
Na cestě rozsypané zvyky.
Slyšíme vzlyky. Život je režisér.
Na cestě žití.
My hlavní postavou.
Ve vlastním bytí.

Ráno můžeme hodit za hlavu
co včera nevyšlo a začít znovu.
Ráno můžeme rozdat úsměvy,
na které včera nezbyl čas.
Ráno můžeme pokračovat v tom
co nám dává radost.
Mou radostí je, že je mi dáno,
popřát Ti každý den, krásné dobré ráno.

V mlze deště všedních dní,
každý z nás o něčem sní.
Tep našich srdcí, mění zimní chlad,
na přátelský úsměv toho, kdo nás má rád.
Když máš žízeň, řešením je pít.
Když máš hlad řešením je jíst.
Když Tvé srdce bude křičet bolestí
přemítej o štěstí, které máš právě TEĎ.
Které se vrátí, až najdeš sílu...

Z noční oblohy snáší se,
krásné to světlo zářících hvězd
Chtěla bych, aspoň jednou poznat
sílu jejich záře.
Záře, která dokáže rozveselit,
usušit lesklé oči a vykouzlit
ten nejnádhernější úsměv na tváři.

Na křídlech bouřky.
Ze života malé kousky. Prší pláč.
Na řasách duhy.
Jeden den střídá druhý. V záři úsměvu.
Dotýkám se Tě, živote můj.
Někdy chci křičet "Už stůj!"
Jindy "Utíkej rychle pryč!"
Nehledě na to, jak šílím .
Jsem to já.
Kdo má k mému osudu klíč.

Každý máme své poslání,
každý neseme svůj kříž.
Někdo krátce, někdo déle
vždyť to víš.
Hlavu vzhůru, čelem ke slunci
se stavme
a stíny budou za námi.
Nevzdávejme svůj boj
i když cíl je neznámý.
Každý máme své poslání,
radujme se z maličkostí
v tom nic nám nebrání.

Když říkám, že život není fér,
povídáš s nadhledem to všechno ber.
Když smáčím Tvé rameno svými těžkostmi,
ty zbavuješ mě lítosti.
Když se mi chce smát,
s Tebou přestávám se bát.
Když si myslím, že slunce přestalo hřát,
ukážeš mi, že zas na nohách budu stát.
Když nedaří se mi spát,...

Točím se v bludném kruhu
a ptám se
kdy zase šťastná budu?
Točím se do kolečka
vyhlížím rozednění
a dny se v týdny, měsíce a roky mění
Točím se kolem svého středu
a jen ty verše napoví
po čem mé srdce hladoví.

Není toho moc, jak nejvíc to jde.
Není toho tolik, kolik bys chtěl.
Není toho málo, tak akorát.
A co to je? To nevím já sama.
Ale je to všude, každý to cítí,
Je to i tady, vzduchem to letí.
Má vůni medu a jarního květu.
A barvu vzduchu, svěžího větru.
Dává to radost, naději a lásku....

Bylo nebylo, byl jsi ty a taky já.
Za horami, za doly, budeš ty a taky já.
Kdo tě zavedl do mého snu,
tomu děkovat budu do konce dnů.
To, co s tebou, ač na dálku neprožiji, už nikdy.
To stává se za život jen jednou.
Jsem tu pro tebe, ať je jaro, sníh,...

V kolejišti života, nerozhodně stojím.
Výběrem náhodného směru,
pokračování cesty volím.
Pokladní ve stanici "Svět",
však lístek do zásoby nevydá.
Mít jen jeden je hrozně málo,
vlastní Ti nikdo neprodá.
Z nástupiště "Tady"
snad taky něco pojede.
Do zastávky "Tam"
správná trasa povede.

Rozsvítím Měsíc a pošlu hvězdy spát,
při svíčce si budu verše psát,
ale ten Měsíc tak strašně smutný je,
že zůstal bez hvězd noci žaluje.
Mně se ta obloha bez hvězd už nelíbí,
tak poprosím hvězdy ať se hned probudí,
spát můžou ve dne, to je jejich čas
a noční obloha ta ať je plná třpytivých krás....

V prachu, písku já se brodím,
po moři širém si chodím
ke dnu stoupám výš a výš.
Zachráním se však já sama
když si šeptám s hvězdama
když jim říkám všechna trápení svá
a oni tiše, mlčky slyší co říkám
pak jedna padá.
A já pomalounku odlétám
až tam, kde skrýš svou mám...

Jsi jak teplý vánek, vlasy hladící.
Jsi chvíle radovánek, s úsměvem na lících.
Jsi silným větrem, mraky rozháníš.
Jsi v zimě svetrem, teplo ochráníš.
Jsi moje slunce, denně svítící.
Jsi jak v bavlnce, barev směsicí.

Oči mě bolí, přes slzy
jež nechtějí ven.
Mysl mě bolí, když vzpomínky
jsou jako sen.
Srdce mě bolí, chce svobodu
svou cestou jít jen.
Má duše mě bolí,
kéž našla bych vůli, žít sen.
Jsem připoutána ke svému životu
a nevidím cestu ven.
Využívám každého okamžiku,
pomalu stavím ten sen....

Dnes jsem pohladila anděla,
jeho křehkou duši,
která ho někdy tak mučí.
Usmál se na mě jemně
a řekl: "Tak teď už beze mě jdi".
Mávám mu s úsměvem ,zavírám oči,
otevřu duši, vždyť ve mně je
a jak mu to sluší.

Když je smutno, neveselo
a v srdci jí mám šero,
tak vzpomínám na krásný čas.
Na Tvoje malé pousmání,
co není nikde jinde k mání,
co probouzí to krásné v nás.

Ve hvězdách ukryty, jsou duše všech lidí,
z výšky nás sledují, a vše dobře vidí.
Tak tiše dívej se, klidně můžeš mít přání,
však nevyplaš jí prosím, neukazuj prstem na ní.
Někdy se na nebe tichounce zadívám,
na ty co nejsou tu, v koutku duše vzpomínám.
Snad je to pravda, snad příběhy neklamou,

Světlo ve tmě, zní to vzletně,
uvnitř skryta naděje,
co když ale, ve frázi omílané
ještě jiný smysl je.
Mluvím o tunelu, v závěru bytí
na jehož konci prý, světlo svítí.
Tady naděje slábne a dosáhnout světla
je celkem snadné.
Tady, na konci cesty k čemusi,
člověk již doufat nemusí.

Chodím po špičkách, abych nevzbudila sny
co ještě spí, hluboko ve mně.
Bdím před svítáním v naději malé,
že se vyplní.
Budím je jemně, střežím je a věřím
i když jen stěží.
Vítr odvál čas do daleké pouště,
pak změnil směr, jak o závod běží
a vrací se znovu, zas, na chvíli ještě....

Každý den toužím najít,
v srdci kousek lásky,
sundat z očí pásky,
a vyjít životu vstříc.
Zapustit kořeny do Země,
v oblacích rozpustit strach,
v mezilidských hrách
na struny zabrnkat.
Vím, že,
Ty máš svoji cestu
a já mám svoji zas
dávám Ti však ze mě
tu nejhlubší část....

Svítání, ten čas
než se rozední bývá v nás.
Svítání není šup a je den.
Svítání je mela,
když odchází sen.

To ticho kolem, čas do ztracena plyne
je sytý bolem, a není cesty jiné.
Zdání klame, to není cesta poslední.
Až se rozední, z mraků mávne
slunce polední a hřeje.
To každý zná, ticho se zpěvem rozezní.
NADĚJE, tak líbezná.

Snad ani nevíš, že máš křídla,
už tolikrát mi pohladily tváře,
snad ani nevíš, že jsi anděl,
který mé bolístky láskou převáže.
Snad ani nevíš o záchranné síti,
z dlaní ji zaplétáš pod můj splín,
pod vzlyky, vzteky, pod lítosti
a já pak padám do plátků kopretin.
Z kávových zrnek stavíš chrámy...

Po pavučině z chmýří utíká čas,
rozcestím pěšin hledá klíč srdce,
nechává city hluboko v nás,
než života dohoří poslední svíce.
Každodenní vzpomínky brouzdají hlavou,
pomoc přichází v potřebnou chvíli,
jdeme si přátelstvím cestičkou pravou,
úžasným rájem k vysněnému cíli.

Zavři svoje oči zlatíčko,
a Světa Stínů nemusíš se bát.
Až usneš, tak pak,
pro tebe budou květy vonět,
pro tebe budou hvězdy plát.

Ať už je temná noc, nebo bílý den,
má nade mnou moc,kouzelný sen.
Létat jako pták. Do výše se vznést.
Vznést se do oblak. Ne jen po zemi lézt.
Závidím ptákům, kteří létají,
nemají žádného pána.
Strach z pádu nikdy nemají.
A nemají strach z rána.
Jen ať si létají, ptáci.